Cesta, den první
Prvního srpna jsem se dozvěděl, že bych měl za 4 týdny letět na Aljašku! V práci jsem oznámil, že na přelomu srpna a září budu mimo firmu. Hlavní podmínkou byl biometrický pas, který jsem samozdřejmě neměl. Začalo obíhání všech možných institucí, ale BIOmetrák narychlo nikdo neuměl. :D Vydal jsem se teda jinou cestou, cestou pohovoru na USA ambasádě a získání cestovního víza. Po zdlouhavém vyplnění dotazníku a shánění datumů absolvování školy, svatby a i rozvodu, jsem 16. srpna absolvoval pohovor na ambasádě. S mojí znalostí angličtiny jsem opravdu měl obavy o úspěšném pohovoru. Nakonec to dopadlo celkem slušně, dokonce jsem byl ze sebe schopen vyloudit i několik souvislých vět. :o) 18. srpna byl doma pas i s vízem. Teď nastalo zjišťování informací: co sebou, jak přepravit foťák, kameru, jaký oblečení. Zde musím poděkovat spolužákovi Honzovi Hockovi za všechny důležitý informace.
Pro někoho prkotinou, pro mě zážitkem hrůzy měl být let. Nikdy jsem neseděl v letadle a najednou jsem ve vzduchu měl ztrávit 16,5 hodiny, nepředstavitelná věc. S blížícím se dnem odletu, mě začaly bolet moje citlivý zuby. Kdo mě zná, tak každou větší akci prokládám zubařem.
29. srpna jsem se nechal dopravit na letiště. Nervozita stoupala. Sraz byl ve 12,00 hodin a nikde nikdo. Najednou se ze všech stran na smluvené místo začali scházet účastníci zájezdu. :-) Někteří byli nervozní, ale všichni už cestovali letadlem. Já na všechno koukal jak puk. Kam jít, kde zabalit kufr, kde získat letenku. To všechno byly pro mě novinky z jiného světa. Výhodou zatím bylo, že čeština vládla mému okolí. Velký kufr jsem poslal do Minessoty a malý 10 kilový s noťasem, foťákem, objektivy a kamerou jsem stále nosil na zádech. Můžu říct, že se docela pronesl.
V půl druhý jsme se nalodili do malinkatýho letadýlka společnosti KLM Fokker 70. Sice mi připadalo z venku velký, ale ve vnitř to bylo jinačí. Připadal jsem si jak v narvaném autobusu městský dopravy. Chvliku mě znervózňovali řeči typu, že to stejně nespadne a ty turbulence nejsou stejný jako nad Tichým oceánem .... Pak jsme se měli připoutat, všechno vypnout a hurá na cestu kolem světa. Kupodivu chvilku drnčení, vrčení a byli jsme ve vzduchu. První přestupní stanicí byl Amsterdam. Chvilku jsem špekuloval, co znamená která kontrolka. Dostali jsme nějakou svačinku a najednou jsme se měli poutat, že přistáváme. Říkal jsme si docela pohoda. Seděl jsem do uličky a nebyl problém si natáhnout nohy.
Zhruba po hodině a čtvrt jsme přistáli celkem v pohodě v Amsterdamu. Zde jsme měli mít skoro 3 hodiny přestávku. Přesun autobusem po letišti, průlez kontrolou a předpohovor s imigračníma úředníkama se trošku protáhnul. Nejdříve nás lustrovali jednoho po druhém. Když zjistili, že jedeme společně, tak nás brali po 4 lidech, což byla úleva pro moje mozkový závity. Angličtina opravdu není moje silná stránka. Pak jsem dostal razítko do pasu, prolez rentgenem, nechal se vyfotit a hurá do stařičkého Boeingu 767.
Myslím, že rok výroby byl, tak kolem roku 1985 - 90. Jak jsem kolikrát viděl v televizi, těšil jsem se na letušky, ty však předčily moje očekávání. Že u KLM nebyly nijak moc ochotné, tak tady to bylo přímo příšerný, arogantní a neochotný starý dámy. Vyprávění o tom, jak se dá na palubě pařit, byly opravdu asi z jinýho filmu. Jedinou výhodou bylo, že jsem opět seděl na sedačce do uličky a nechalo se dobře koukat i ven. Po pár hodinách jsme dostali jídlo, kuřecí maso s rýží, krabicový víno nebo pivo a ještě nějaký nealko, dle libosti. Když se letuškám něco nelíbilo, tak nás přestaly obsluhovat a pro pití jsme si museli chodit do kuchyňky. Po třech hodinách letu jsme museli všechno zatáhnout, protože jsme letěli po čase, aby se někteří mohli vyspinkat. hodin. Letěli jsme přes Island, kolem Grónska, přes Kanadu do Minnesoty. Tam jsme přiletěli po zhruba 9. hodinách letu.
Zde byla další lustrace. Nejdříve nás očuchal domácí psík, jestli něco dobrýho nevezeme. Našel akorát jednu svačinu. Imigrační úřednice si dělala srandu jestli jedeme na pivo nebo na medvědy. Pak jsme museli poslat kufry, do našeho cílového města Anchorage. Průlez bezpečnostním rámem a byli jsme v Americe. Jeden kolega měl osobní prohlídku velice důkladnou a vůbec ho nechtěli pustit. Trošku se zdržel s vysvětlováním, že neveze žádné drogy a není žádný terorista. Po třech hodinách jsme se nalodili k poslednímu letu. Boening 757 vypadal docela k světu a my jsme se už těšili na hotel. Když se nám však 3/4 hodiny nedařilo zavřít dveře a letuška furt vrtěla hlavou, tak se o nás trošku začala zajímat nervozita. :-( Někdo chtěl vystupovat, někdo říkal, že nás s tím nemůžou přeci pustit. Nakonec jsme se odlepili ze země s hodinovým zpožděním. Tenhle let jsem si užíval u okna a neměl šanci si dojít ani na záchod. Všichni spali a přeci je nebudu budit. :-) Chvilkama jsem klimbal a jinak koukal dolu na pravidelně osvícené ulice měst a vesnic. Časem ubývalo i věcí so se daly pozorovat. Začalo pršet a letadlo se uložilo k spánku. Po šesti hodinách letu jsme byli v Anchorage. Bylo 30. srpna jedna hodina po půlnoci. Všem nám kupodivu přiletěli kufry. Seznámili jsme se s naším průvodcem Michalem Pokorným a za necelou hodinku od příletu jsme byli na hotelu Inlet.